Agda Bavi Pain je slovenský básník, prozaik, publicista, dramatik a scenárista tureckého původu. A hlavně velmi originální a svojská osobnost. Používá řadu pseudonymů, prudce mystifikuje. „Umělec na Slovensku musí dělat za tři, aby vůbec přežil. Proto mám tolik identit a každá má docela slušné portfolio aktivit, které zaměstnají celého člověka,“ prozradil k tomu v jednom rozhovoru.
Kromě literatury píše filmové a televizní scénáře, hudební texty, divadlo a reklamní slogany.
„Ale nejde mi o nějaké extra pochvaly. Dělám jen to, co vím a chci dělat. A žádné úspěchy nebo neúspěchy na tom hodně nezmění.“ |
Debutoval sbírkou „okultistických" veršů, kde ono slovo znamená spíše snahu kritiků o zařazení nezařaditelného autora: Kost & Kůže. Jeho próza z prostředí košické mafie a cikánských gangů – Konec světa – byla přeložena do němčiny a získala literární ocenění Bank Austria. „Opravdu mě vůbec nebaví provokovat a urážet,“ tvrdí.
Tajemstvím je zahaleno i jeho jméno. „Mým pravým tureckým jménem je Agbar Baba Pan, no a na Slovensku mám v křestním listě uvedeno Josephus Antonius Gaal a v občance Jozef Gaál. Takže tak. Za každým z uvedených jmen je konkrétní člověk... Své umělecké jméno jsem si vybral dobrovolně a svobodně a svobodně nyní za něj musím i snášet diskriminaci a kdeco jiné. Ale ta svoboda, to je u mě absolutní základ,“ prozradil v rozhovoru na iLiteratuře.
„Myslím si, že se nebojím ničeho, ale stát najednou tváří v tvář zbrani nebo pěstem je trochu jiné. Člověk je okamžitě "priposratý", ale právě to je ta výzva. Překonat vše fyzické, co můžeme opustit smrtí.“ |
Netradičně přistupuje i k životu na Slovensku, k bytí na volné noze.... „Po deseti letech jsem totálně na nule. V podstatě pouze čekám, kdy mě zavřou někam do basy, abych měl po letech dřiny na tento beznadějný stát konečně trošku času nazbyt i na psaní literatury. Kromě toho, čím více na Slovensku vypotíte krve a vyděláte, tím více vám vezmou, čili měl bych teď asi skákat od radosti, protože jsem vlastně na vrcholu.“
Je jedním z mála literátů, který nosí svébytná tetování. „Odmalička se mi líbilo tetování. Když si člověk dá vytetovat jednu věc, chce i další a další. Jsem rád, že na Slovensku existuje komunita lidí, kteří tetování vnímají především jako starou kulturní tradici a nedávají si tetovat delfíny a různé nic neříkající znaky. Jsou zde již fajnšmekři, kteří mají vytetované různé styly – například kriminální tetování, azbuku, viděl jsem Cyrila a Metoděje i hřebíkem na zádech vytetované slovo Bratislava. Možná to vypadá směšně, ale právě v tom je to kouzlo tetování.“