Viktorie Hanišová: Vařečka v ruce a sebevražda k sobě moc nejdou

Viktorie Hanišová (narodila se v roce 1980) sepsala románovou trilogii Rekonstrukce (2019), Houbařka (2018), Anežka (2015) – o děsivých traumatech. Autorka vystudovala anglistiku a germanistiku na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Vedle prózy se věnuje překladu z němčiny (S. Batthyany, D. Hansenová, M. Vischer, P. Winkler ad.) a angličtiny (Z. Baumann ad.).

„Eliška se zrodila z vraždy,“ anotuje její novinku nakladatel. „Matka zabila jejího mladšího bratra a následně i sama sebe. Nenašel se žádný dopis na rozloučenou, ti, kteří toho tragického dne matku viděli, si ničeho nápadného nevšimli. Eliška vyrůstá v desetileté prázdnotě, a když dospěje, rozhodne se najít odpovědi na stále neodbytnější otázky. Co se vlastně stalo? Proč to matka udělala? A proč ji nevzala s sebou…“

V časopise Host odpovídala na téma feminismus, protože napsala prózy hlavně o ženách a možná i hlavně pro ženy. „Vlastně ani nevím, co to znamená, druhů feminismu je strašně moc a každý si pod tím představí něco jiného. Je evidentní, že muži a ženy nemají rovné postavení, což dokládá mimo jiné i to, že musím neustále odpovídat na otázky týkající se ženské literatury. Protiklad k ženské literatuře není mužská literatura, ale prostě jen literatura, spisovatele muže se taky nikdo neptá, proč píše jako muž o mužích. Dobojováno tedy určitě není, ale ve společnosti je mnohem víc palčivějších problémů, není to pro mě zásadní otázka. Osobně si na diskriminaci rozhodně stěžovat nemůžu,“ uvedla.

„Můj smysl života ale v posledních týdnech spočívá v tom, že lítám po besídkách, koncertech na flétnu, peču muffiny, doháním pracovní resty, pleju záhony, sklízím ovoce a balím děti na tábor, zatímco se mi na psacím stole práší na Freuda a Dostojevského. Vařečka v ruce a sebevražda k sobě moc nejdou, nedaří se mi do toho dostat. Takže povídky už dlouho leží ladem,“ popsala.

V románu Houbařka si posvítila na houby, které si důkladně nastudovala. „Nejdřív jsem si říkala, že o houbách něco vím a že to bude stačit. Pak mi to ale přišlo nedostatečné, tak jsem si koupila ten největší atlas hub, co u nás existuje, nastudovala ho a pečlivě opoznámkovala. Četla jsem různé mykologické články a chodila na houby s kamarády, kteří mi třeba prozradili, jak se v jejich oblasti určitým houbám říká. A asi nejzásadnějším zážitkem pro mě byla návštěva zasedání Mykologického kroužku v Trutnově. Na mě jako na nezasvěceného smrtelníka celá ta akce působila lehce absurdně. Průměrný věk členů spolku je dle mého odhadu tak sedmdesát let a v jejich čele stojí asi pětadvacetiletý hipster, který je sociální pracovník,“ prozradila v rozhovoru pro Lidové Noviny.