A když už je skutečně zle, podvědomě sahám po grotesce

„Samotné písanie mi netrvá dlho. Dlho mi trvá to predtým, kým prídem na to, ako to napísať,“ přiznává slovenská prozaička a teoretička výtvarného umění Rút Lichnerová.

Její dílo je silně spjato s Dolným Kubínem, kde do mládí žila a Banskou Štiavnicí. Patří k autorům píšícím lyrizovanou prózu. Podstatná část její literární tvorby obsahuje texty pro Slovenský rozhlas.

Od roku 1982 pracuje ve Slovenském banském muzeu v Banské Štiavnici, kde je od roku 1991 vedoucí Galerie Jozefa Kollára. Vydala knihy V Kremenisku (1989), Šahíziho tabía (1994), Rieka. Príbeh bielej, ružovej a tyrkysovej (2000), Anna Regina (2006) a Hostina (2015).

V jejích příbězích žijí lidé, kteří jsou odhodlaní a mnohdy neústupní. Svůj poslední román (Hostina) zacílila na současnou slovenskou společnost – na její chyby, které však nechce jen popisovat, ale na které chce prostě svým psaním reagovat. „Volím si obrazy, metafory, kterými je možné výstižněji a přesněji vyjádřit nitro člověka, nebo stav společnosti. A když už je skutečně zle, podvědomě sahám po grotesce,“ řekla v rozhovoru pro Denník N.

Podmínky v bývalém komunistickém režimu podle ní ovlivnily všechny, kdo tu dobu zažili. „Testovaly míru přizpůsobení i míru odporu. Krutost přívrženců režimu v pozdějších letech už nebyla taková jako po Únoru a v padesátých letech, kdy ti nejhorlivější jménem materialismu ničili všechno, v čem předpokládali duchovní hodnoty,“ uvedla také spisovatelka.