doporučujeme
Slovensko –
31. 05. 19

Viliam Klimáček: Okúsili sme na vlastnej koži iný extrém – slovenský turbokapitalizmus

Slovenský dramatik, básník, prozaik, režisér, scenárista a herec, či autor knih pro děti a mládež Viliam Klimáček se narodil v roce 1958 v Trenčíně. Vystudoval lékařství a sedm let pracoval jako chirurg na bratislavské klinice. V roce 1985 spoluzaložil legendární divadlo GunaGU, které se stalo vlajkovou lodí experimentálního divadla na Slovensku.

Klimáček je autorem desítek divadelních her, mnoha televizních a rozhlasových her, několika sbírek poezie, pohádek, operních libret a také románů. Od roku 1993 je na volné noze a věnuje se výhradně literatuře, také režíruje a příležitostně neodmítá ani herecké nabídky.

Mezinárodní ocenění získala jeho experimentální pohádková kniha „Noha k nohe“, která po ceně IBBY byla v Polsku vybraná do Kánonu 50 nejlepších dětských knih světa. Klimáček získal několikrát i cenu Nadace Alfréda Radoka.

Mezi jeho nejznámější díla patří básnické sbírky Až po uši, Karamelky a prózy Satanove dcéry, Horúce leto 68 či Vodka a chróm. Třicetiny svého divadla připomněl knihou GUnaGU... GUnaGU? GUnaGU! (Ikar), v které zpovídá sám sebe a rozebírá mnohé zajímavosti z divadelní historie a zákulisí.

„Namále sme mali hneď v prvú sezónu, pretože sme chceli zahrať len jedinú hru a potom sa programovo rozpadnúť. Jej úspech nás naozaj zaskočil, a tak robíme divadlo dodnes (zo zakladateľského tímu som tam už len ja...). V tom roku 1985 to mala byť štrukturálna parafráza prvotiny Osvobozeného divadla, teda Voskovca a Wericha, Vest pocket revue. Naša Vestpoketka vyzerala tak, ako by ju asi V + W napísali, keby mali v roku 1985 dvadsaťpäť, ako my s Mizerom. Asi by im bol tiež smiešny socialistický realizmus, budovateľské častušky a falošný pátos, ktorým sa končil komunistický režim u nás. Začiatkom deväťdesiatych rokov sme sa s divadlom presťahovali do centra mesta a hneď sme okúsili na vlastnej koži iný svetonázorový extrém – slovenský turbokapitalizmus. Zrazu sme jasne videli, že nie sme žiadna štátom umelo zalievaná kvetinka a že ak k nám nebude chodiť dosť divákov, končíme. A že tak je to vlastne spravodlivé, hoci kruté,“ vrací se k historii souboru.

Jako porotce Ceny Tatra banky za umenie dostal v jednom rozhovru otázku, co je mu ze současné literatury na Slovensku blízké? „…rád čítam Rakúsa, Vilikovského, Kucbelovú... Trpezlivo čakám na ďalšiu Mitanovu knihu, som zvedavý, čo ešte napíše Jaroslav Rumpli. A najnovšieho Pišťanka som zatiaľ ani nestihol otvoriť,“ uvedl v roce 2014.