Ludvík Vaculík: Já na poezii nejsu… aneb Když zpíval Vaculík

Jednou z velkých osobností festivalu Měsíc autorského čtení v roce 2009 byl Ludvík Vaculík. Spisovatel, který v beletrii pracoval s prvky reportáže a eseje. Ale také novinář a publicista, autor řady provokativních myšlenek. Zároveň autor literárního experimentu (Morčata) i dokumentu (Český snář).

Narodil se 23. července 1926 v Brumově u Valašských Klobouk a zemřel 6. 6. 2015. Absolvoval politicko-novinářskou fakultu Vysoké školy politické a sociální v Praze, poté pracoval jako vychovatel, nakladatelský, časopisecký a rozhlasový redaktor. Za normalizace se aktivně podílel na rozvoji samizdatu, do oficiální kultury se vrátil po roce 1989. V roce 2008 obdržel Státní cenu za literaturu.

Mezi jinými po sobě Ludvík Vaculík zanechal tento citát: „Život je neustále se zpřesňující definice toho, čím nikdy nebudeme.“ A divákům tehdy v Brně přiznal, že na poezii není. „Opravdu, já jsem četl hltavě všechno, ale básničky ne, protože tam o nic nešlo. Nebylo to nic dál a zajímavé nebo napínavé… Přišel jsem jim na kloub až hodně pozdě.“

V rozhovoru s Miroslavem Balaštíkem v Hostu se zmínil i o vlastní komunistické etapě. „Komunismus není názor, je to taková povaha, víte. Jsou určití lidé, kteří jdou s tím režimem, který je zrovna u moci. Lidé, kteří tehdy říkali "letučka" a teď říkají "briefing". Já na ty besedy se studenty chodím nerad, ale vždycky mě povzbudí, když vidím, že se to nějak opakuje.“

Naznačil tam také trochu, že underground jako by v jeho očích ztratil po revoluci význam. „Když pak vezmete samizdatovou literaturu, ta vzrušující díla, která byla proti režimu a o která byl tehdy takový zájem, po listopadu 1989 ztratila smysl, protože jejich téma bylo vyřízeno. Takže třeba taková povídka Karla Pecky "Pád Pythie" už úplně zapadla.“