Stanice Vltava odvysílala na pokračování kompletní četbu monumentálního historického románu Kámen a bolest spisovatele Karla Schulze. Jeho vnuk a syn dramatika a básníka Josefa Topola Jáchym Topol se se svým posledním dílem Citlivý člověk nedočkal nominace na cenu Magnesie Litera.
Literární redakce, kavárny i ústavy moment "odmítnutí" Citlivého člověka zaujal. Například Daniel Kondrád o tom v komentáři na Aktuálně.cz napsat toto: „Porota nejznámějších zdejších knižních cen Magnesia Litera mezi nominace za prózu nezařadila román Jáchyma Topola nazvaný Citlivý člověk. Vloni přitom v Česku nevyšel umělecký text, jenž by vzbudil více pozornosti. Topolův velký návrat k beletrii, první po osmileté pauze, artikuloval nesčetně současných témat - od stárnutí disidentů, posunů v české mentalitě a postoje k uprchlické krizi přes vztah venkova vůči Miloši Zemanovi až po stín znovu se vzpínající ruské říše.“
„Já mám pocit, že psát knihy je život pro dva lidi,“ říká Jáchym Topol. „Kdekoli jsem, v práci, v hospodě, na čundru, pořád mi věci těkají, vyvstávají v hlavě – a pořád si říkám, musíš to napsat. Rád bych jednou nemusel.“
Může se spisovatel v Česku uživit psaním literatury?
Myslím, že ne.
Potřebuje autor k psaní vědomí, že se jeho dílo dostane mezi lidi, že se bude číst?
Ne, nutně. Autor může psát bez jistoty zpětné vazby.
Je psaní komunikace?
Psaní se může stát komunikací.
Píše autor pro čtenáře, nebo víc pro sebe?
Určitě píše pro sebe, jako pro čtenáře sebe sama. Kupříkladu pro mne je ale důležité psát vždy i pro spřízněnou ženu. Ale asi to není nutné. Pár zajímavých textů určitě vzniklo alespoň v částečné nepříčetnosti.