Protože spolu lidé tak málo mluví, jen proto vlastně neví víc

Prozaik, esejista a scenárista Tarık Tufan se narodil v roce 1973 v Istanbulu a na tamní univerzitě vystudoval filozofii a sociologii. Je autorem scénáře k akčnímu seriálu Mahşer (Den posledního soudu) nebo filmovému dramatu Yozgat Blues, které získalo hlavní cenu na nejprestižnějším tureckém mezinárodním filmovém festivalu v Adaně.

Vydal sedm knih: například romány Hayal Meyal (Mlhavě), Şanzelize Düğün Salonu (Svatební salon Champs-Élysées) nebo svazek esejů Bir Adam Girdi Şehre Koşarak (Jeden muž vběhl do města).

„Už léta píšu příběhy cizinců, kteří se někde ocitli tváří v tvář místním lidem a zvykům. Ať už ale vyprávím o čemkoli, vždy sleduji velmi osobní linku, zajímá mě hledání sebe sama, ta usilovná snaha najít znovu to, co se kousek po kousku vytrácí, když člověk ve svém životě znejistí,“ popisuje Tufan svou tvorbu.

Klade stále řadu podnětných otázek, a když nenajde odpověď, nabídne sentenci, směr. I v tom je silný znak jeho esejistického postoje. „Je samozřejmě mnohem jednodušší psát o štěstí, zábavně je líčit a sdílet je. Ale pak existuje i neštěstí, zášť, smutek, bolest...“ naznačil v nedávném rozhovoru pro turecká média.

„To, co nazýváme strachem, je něco, co se na jazyk vůbec nevleze. Když říkám, že věřím, neříkám to jako soud, dokončení, dokonalost. Protože to, v co věříme, není něco, co začíná a končí. Je to neustálý boj, boj o pochopení, snaha neustále hledat smysl. To bylo také Nietzscheho neúnavné úsilí, Dostojevského a Camusovo,“ myslí si autor.

Spisovatel se vyjadřuje i k módě mluvit s okolím prostřednictvím sociálních médií. „Jsou věci, které o sociálních sítích ví asi každý. Myslím si, že osobní komunikace je tam vzácná. Kvůli nim totiž komunikace tváří v tvář ubylo a přibyla řada nepochopení a morbidit. Sociální sítě jsou toho plné. Protože spolu lidé tak málo mluví, jen proto vlastně neví víc,“ popisuje.