Ota Filip: Domu jezdím, když je třeba...

Exil je nemoc. Emigrant se vzdaluje své vlasti. Lidé, kteří žijí v cizině, kde se snaží žít, kázal Ota Filip v roce 2003 na MAČi v Brně. Jedna z předních osobností české exilové literatury i rodák ze slezské Ostravy.

Po maturitě vystřídal mnohá zaměstnání, v roce 1970 byl odsouzen za podvracení republiky a o pár let později se nuceně vystěhoval do Německa. Je držitelem řady německých vyznamenání a cen, předním publicistou a komentátorem.

Žije v podalpském městečku Murnau. Mezi jeho nejvýznamnější díla patří romány Nanebevstoupení Lojzka Lapáčka ze Slezské Ostravy (1974 samizdat, 1994), Kavárna Slavia (1993), Sousedé a ti druzí (2003), Osmý čili nedokončený životopis (2007), Děda a dělo (2009) nebo Tři škaredé středy a sedm dalších elegií o zlých dnech (2012). 

V knize Sousedé a ti druzí prozaik popisuje obyčejnou německou společnost, malé městečko, leckdy „hezké“ vzpomínky starší generace na Hitlera. „Najednou jsme z toho skleníku spadli mezi skutečné Němce, které jsem předtím moc neznal... Ne že by naši sousedé byli zlí lidé, ale občas z nich vyhřezne skrytý antisemitismus, přehnaný nacionalismus i mně osobně protivná nostalgie. Není to nostalgie po Hitlerovi, ale po té době, kdy byli mladí, kdy nebyla v Německu kriminalita, kdy prý bylo všechno v pořádku, všichni měli práci,“ sdělil autor v rozhovoru, který pro Mladou frontu DNES vedl Luděk Navara. 

„Samozřejmě, že kriminalita gastarbeitrů a azylantů z celého světa je větší než kriminalita rodilých Němců. Ale to se dá přece vysvětlit pocitem vykořenění, to nelze odsuzovat jednoduchým způsobem a tvrzením, že za Hitlera panoval v Německu pořádek,“ pozoroval v roce 2008 Filip.

Brněnskému publiku se Ota Filip omlouval, že neumí pěkně číst, že prý koktá. „Já jsem psavec,“ mile se omlouval. Prozradil v debatě i to, že domů jezdí tehdy, když je třeba. „Jsme už dědkové,“ zmínil svou disidentskou generaci. „S odchodem do důchodu odchází i celá jedna literární generace,“ poznamenal.