Oksana Zabužko: Sovětský svaz byl vůbec historicky první zkouškou globalizace
Oksana Zabužko pochází z Lucku na Volyni. Studovala filozofii a estetiku v Kyjevě. Na začátku 90. let přednášela ukrajinistiku na univerzitách v USA. Je jednou z nejvýznamnějších ukrajinských autorek současnosti, uznání se dostalo především jejím románům Polní výzkum ukrajinského sexu, 1996, česky 2001; Muzeum opuštěných tajemství, 2009, česky 2013, které byly přeložené i do mnoha jiných jazyků.
Píše příběhy ženských osudů na pozadí tragické ukrajinské historie. Kromě románů umí i poezii, věnuje se literární vědě – Ševčenkův mýtus Ukrajiny, 1997. Knižně vydává také publicistiku: Z mapy knih a lidí, 2012.
Oksana Zabužko je ovšem také v Polsku žijící, polsky mluvící i čile polsky diskutující „známá ukrajinská spisovatelka“, vědí Poláci. Tam například odvážně ostře odsoudila úspěšný polský snímek Wołyń režiséra Wojciecha Smarzowského. Odmítá totiž zbytečně třeskuté náměty do příliš rozbouřeného světa... „Protože není dobrý čas natočit takový film,“ vysvětlila.
„Miluju polskou kulturu. Mluvím polsky. Tento film však nebude sloužit polsko-ukrajinskému smíření. Naopak,“ poznamenala na stránkách Newsweek.pl. Odmítá rozněcování „viru nenávisti“.
Na MAČi 2015 však četla povídku ukrajinsky. „Válka spisovatele na Ukrajině velmi ovlivňuje, nová jména umělců stvořená válkou přinesla oblibu, nebo spíše potřebu malých literárních forem jako jsou povídky. Revitalizovala se poezie, kterou čte většina obyvatel, literatura je prostě úspornější,“ poznamenala.
Veškeré dění na Ukrajině – tedy i literární život je podle autorky intenzivnější. „Mladá generace odkojená válkou prožívá výrazné změny hodnot, je to bouřlivá intenzivní doba, za celých 54 let svého života jsem nic takového nepozorovala,“ uvedla v roce 2015 v Brně.
Její humanismus má i méně vyhrocené podoby. „Mám pocit, že čím jsme dospělejší, tím více se snažíme věci nějak slepit, tím více se přesvědčujeme, že se dá v životě všechno nějak nakonec slepit,“ přečetla v jedné ze svých povídek.
„Pro mě to byla neobyčejně poučná zkušenost: z tornáda, které jsem vyvolala, z něj jsem se za pár měsíců dověděla o své zemi více než za celý svůj život. Dokonce mi někteří lidé radili, abych napsala hned další knihu - natolik různé sociální a politické skupiny a vrstvy zněly v odpověď, jako by celý orchestr hrál kakofonicky... Tehdy jsem pochopila jednu důležitou věc: že spisovatelská radost být čten (dle výroku Virginie Woolfové) vůbec nespočívá v tom, zda ti rozumějí: vždy více NErozumějí než rozumějí, a je normální, když říkáš něco nového!“ uvedla na téma svého úspěšného díla v rozhovoru pro Literarky.cz.
„Co mě však opravdu trápí, je, že globalizace se nyní uskutečňuje na úrovni nejnižšího společného jmenovatele: mimochodem, to je čistě sovětský model, Sovětský svaz byl vůbec historicky první zkouškou globalizace (dokonce měl ve znaku zeměkouli!). Tato stránka komunistické zkušenosti je absolutně nepochopena a lidstvo se nechrání před nebezpečím si ji zopakovat - pouze pod jinými prapory, aniž by poznalo, že padá do stejné propasti...“
