Běloruská básnířka Nadzieja Artymowiczová žije v Polsku v městečku Bielsk Podskalský. Je autorkou sedmi básnických sbírek. Její poezie byla přeložena do několika jazyků a v roce 2007 se poprvé představila českému publiku na festivalu Měsíc autorského čtení.
XXX byla jsem svědkyní licitace poslední básně napůl přesně rýsoval v černých ránech byl špinavý a čistý |
Artymowiczová poezii vlastně ani nečetla, ale přímo z ní vyzařovala, přirozeně, pokorně, neokázale. Originalitu lze spatřovat i v tom, že stojí naprosto stranou jakýchkoli národnostních rozdílů. Její tvorba neslouží ani reflexi aktuální politické problematiky. Vystačí si sama se svou poetickou duší.
Přečetla úvahu na téma poezie. „Poezie je cesta do vlastního nitra, básníkovo pero je skalpel. Poezie je útěk před samotou, ale zároveň dlouhá cesta k samotě. Opravdový básník musí být velmi pevně zařazen do lidské kakofonie, ale zároveň musí stát mimo skutečnost.“
V diskuzi o hierarchii hodnot připustila, že ty její se odvíjejí od křesťanství, ale uvědomuje si, že věřící autor riskuje, otiskuje-li religiozitu do tvorby příliš. „Umění, literatura a náboženství se dovedou vzájemně prolínat, ale stále budou mít patrné kontury,“ líčí.
Zauvažovala i na téma cesty k poezii a úspěchu (nebo růstu) v literární tvorbě. „Každý autor má na cestě překážky. Pokud se jim vyhne, jeho tvorba se nerozvine tolik, jako když ta úskalí prožije a překoná,“ podotýká.
Dnes už sedmdesátiletá dáma publiku vděčně poděkovala za pozornost, za to, že v současné komerční době ještě existují lidé s úctou k poezii.