Leanid Draňko-Majsjuk: Bělorusko dýchá krásou a poezií

Leanid Draňko-Majsjuk se narodil v roce 1957 v městečku Davyd-Haradok nad řekou Haryní v běloruském Polesí. Je jedním z největších běloruských lyrických talentů. Davyd-Haradok, láska a eros jsou hlavními tématy jeho tvorby.

Básník absolvoval Literární institut Gorkého v Moskvě, do roku 2002 pracoval v nakladatelství Mastackaja litaratura, nyní je na volné noze. Vydal řadu básnických a prozaických knih. Má rád klid, protože „klid pomáhá nejen psaní“.

„Je úžasný takový život, ve kterém se můžete věnovat jen poezii. Jezdit po celé zemi a číst své básně. Obohacuje to prostor mé tvůrčí existence a podporuje mě to i finančně,“ popsal v jedno rozhovoru svou existenci.

„Básník by neměl přemýšlet o tom, jak se podřídit mentalitě lidí. Jestli je pravdivý, pak je jeho podstata daná už od narození. Nejedná se o žádný filozofický postulát, o který by se básník musel každý den starat: nemusí se mu zodpovídat. To nejpřesnější ztvárnění běloruského lidu je jeho odvaha, tvrdá práce, tragédie.“

„Bělorusko dýchá krásou a poezií. Je a zůstane absolutním fenoménem tvůrčí energie. Díkybohu si uchovává vztahy, které spojují tvůrce, a život zdobený tvořivostí – a to jak na jeho slunečné straně, tak i potřebou bohémské existence v tvorbě,“ poznamenal básník.

„Obecně jsem velmi blízko principu existence, podle níž je třeba denně vytvářet dobrou náladu – kvůli kreativitě a pro lidi, kteří žijí okolo,“ prozradil.

Podle Draňko-Majsjuka se emigrace, k níž se někteří běloruští umělci museli uchýlit, podobá stáří, člověk v ní bývá odkázán na život bez blízkých a přátel. „Stáří je docela hrozný jev. Znamená zánik, který ničí nejen těla, ale, a to je hrozné, také mysl a intelekt. Velmi často se stává, že stáří znamená naprostý nedostatek kreativity,“ tvrdí autor.