Jan Trefulka: Spisovatelé musí nést břemeno odpovědnosti a touhy po pravdě
Jan Trefulka se narodil v roce 1929 v brněnském Králově Poli. Nedokončil studia literární vědy a estetiky na FF UK v Praze. V 60. letech působil v redakci brněnského časopisu Host do domu. V 70. a 80. letech ho postihl zákaz publikování a podílel se na samizdatových aktivitách.
Dvakrát byl vyloučen z KSČ: v roce 1950 a po rehabilitaci v roce 1968 znovu v roce 1970. Byl jedním z prvních signatářů Charty 77. Po roce 1989 byl mimo jiné předsedou Obce moravskoslezských spisovatelů.
Psal prózu a debutoval povídkovým souborem Pršelo jim štěstí (1962), následovaly novela Veliká stavba a román O bláznech jen dobré, dále povídkové soubory - Pršelo jim štěstí, Třiatřicet stříbrných křepelek a romány Velká stavba, Zločin pozdvižení, ale také eseje a fejetony - Bláznova čítanka, Skřipec na ptáčky.
„Trefulka nepatří mezi spisovatele, kteří jsou přitahováni tím, co Goethe nazýval radostí z fabulování. Trefulku fascinuje […] dlouhý pohled na skutečnost…“ napsal Milan Kundera k prvnímu svazku Spisů Jana Trefulky, který od roku 2004 vydával brněnský Atlantis.
V rozhovoru v Literárních novinách (vedl jej spisovatel a publicista Petr Prouza) Jan Trefulka popsal svůj příběh. „Ten můj příběh byl jen jeden z obdobných takřka absurdních úkazů tehdejší doby. Režim názorně předvedl, jak velice se bojí slova, dokonce napsaného v dopise a poslaného v zalepené obálce. Šlo o výměnu názorů jednoho kolegy s Milanem Kunderou a o mně prý byla v dopise jen zmínka. Přesto jsem byl povolaný k pohovoru na městský výbor KSČ, asi v naději, že na své kolegy prozradím něco kompromitujícího. Neudělal jsem to a naopak jsem se výslechem dopracoval vyloučení z KSČ pro názory, neslučující se s členstvím.“
„Pokud si dobře pamatuji, většina občanů, politických prominentů i intelektuálů myslela po pětačtyřicátém roce velmi vlastenecky. Rádi by spoluvytvářeli stát postavený na demokratickém socialismu, socialismu a komunismu bez stalinismu v organizaci a bez dogmatismu v kultuře. I má generace a mí vrstevníci se v tomto smyslu angažovali, i když měli samozřejmě různé osudy a možnosti. Blízcí mi byli proto všichni zde jmenovaní - s Kunderou jsem se ovšem znal už od obecné školy,“ popsal tehdy spisovatel.
Trefulka se vyjádřil také k porevoluční současnosti českých spisovatelů. „Jenomže demokratická společnost nemůže nikde existovat bez uznávané opozice, zjaloví a připouští, aby se jí zmocňovali podvodníci všeho druhu a využívali anarchie, která mate významy slov. Může trvat léta, než se pod tlakem nutnosti objeví nová kritická generace, v níž musí spisovatelé opět nést břemeno odpovědnosti a touhy po pravdě.“
„Občanská společenství ztratila svá někdejší morální kritéria, která se opírala o zásady jednání slušných lidí. Potrvá asi léta, než si občané uvědomí, že bez solidnosti nelze žít, že se společnost rozvrací a život se může stát nesnesitelným,“ poznamenal autor.
