Václav Jamek: Nevlezl jsem do strany a nepodílel se na kupónové privatizaci
Prozaik, básník, překladatel a esejista Václav Jamek se narodil v roce 1949 na Kladně. Vystudoval psychologii a romanistiku na Karlově univerzitě, pracoval jako nakladatelský redaktor, působil v diplomatických službách, učil francouzské literatury na Univerzitě Karlově. Věnuje se překladu a esejistice i básnické, prozaické a dramatické tvorbě a publikuje česky i francouzsky. Literatura v něm má důkladného dvojjazyčného autora a žurnalistika nesmlouvavého kritika poměrů.
„Skoro na konci života jsem rád, že jsem neselhal alespoň ve dvou věcech: nevlezl jsem do komunistické strany a nepodílel jsem se na takzvané kupónové privatizaci,“ prohlásil.
Je laureátem cen Prix Médicis (1989), Josefa Jungmanna (2001) a Toma Stopparda (2003). Vydal tituly O patřičnosti v jazyce (1998) a O prašivém houfci (2001). Vybral si pseudonym Eberhardt Hauptbahnhof, básník český.
Vyrostl v rodině hutníka – školní rok 1961 a 1962 strávil ze sociálních důvodů v Domově mládeže v Horních Počernicích u Prahy. Na přelomu 1984 a 1985 absolvoval pětiměsíční stipendijní pobyt na École Normale Supérieure v Paříži, od března 1985 byl redaktorem románských literatur v nakladatelství Odeon. V roce 1992 získal půlroční regionální stipendium v La Rochelle (Francie). Na podzim 1994 nastoupil na ministerstvu zahraničí, 1995–1998 působil jako kulturní rada ČR v Paříži. Od roku 2003 působí na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.
Básně, úvahy a literární kritiky ve francouzštině i češtině začal Jamek uveřejňovat až po roce 1989 – v samizdatové edici Petlice vyšly sbírky Kniha básňů převeršovná, již vlastnodušně protrpěl a v řeč svázal Eberhardt Hauptbahnhof, básník český (1988), Surový stav (1989).
Do českého literárního života Jamek vstoupil ve druhé polovině 70. let jako překladatel a komentátor titulů francouzské literatury. Knižně debutoval ve Francii francouzsky psanou prózou Traité des courtes merveilles (Traktát o chatrných divech) – textem na pomezí eseje a beletrie. V Čechách publikoval překlady z francouzské literatury, jež doprovodil předmluvami či doslovy.
Po roce 1989 Václav Jamek publikuje starší beletristické práce. Úvahy o společenských a etických úkolech a povinnostech, které před spisovatele klade samotná existence světa literatury, vtělil do knižního eseje Krkavčí múza. V dramatu Hlavo žvejkavá rozvíjí možnosti stylistických a jazykových experimentů. Ve fragmentárním Nedokončeném kalendáři na tento rok a všechny roky příští, jenž psal v 80. letech, vytvořil formát tradičních církevních a lidových kalendářů, podobizny vymyšlených světců i parodie na reklamu.
Jamkova poezie je satirická, plná lingvistických parádiček a ohlasů lidové poezie. Na druhou stranu má silně existenciální kořeny. Jeho krátké, aforistické úvahy o stavu jazykové kultury vycházely v Literárních novinách, vydal je souborně v knize O patřičnosti v jazyce.
„Předložky patří v jazyce k nejdůležitějším významotvorným činitelům: určují, v jakých základních vztazích bude jím skutečnost uchopována: jakési základní nastavení jazyka vzhledem ke skutečnosti. Tím, že jazykovědec ve své výlučné posedlosti komunikací zničil jednu z českých předložek, způsobil cosi jako drobné lexikální ochrnutí jazyka, a tedy oslabil naše vědomí. Je neslýchané, aby kulturní jazyk se dobrovolně vzdával jakéhokoli ze svých prvků, který mu umožňuje jemnější rozlišování a postihování skutečnosti (s povrchu pryč, shora dolů): český jazykovědec se toho opovážil,“ napsal Jamek.
Česky psané studie, eseje, literární kritiky a poskytnuté rozhovory shrnul do rozsáhlého výboru Duch v plné práci. Kniha O prašivém houfci vznikla jako polemika s prací My tě zazdíme, Aido Radoslava Nenadála, která narostla do eseje o homosexualitě a AIDS v literatuře od dob renesance až po 21. století.
