J. E. Frič: Živíme se zpravidla něčím zcela jiným, než čím skutečně žijeme

Jakoby Jaroslav Erik Frič objevil Severomoravanům ten klidný přístav jménem Brno. Každá generace „chacharů“ a Slezanů i dalších rodáků z Moravskoslezského kraje tam má své zástupce. A exodus ze severu na jih nekončí. Básník, promotér undergroundových a literárních akcí, ale i hudebník J. E. Frič se narodil v roce 1949 v Horní Libině u Šumperka.

Absolvoval angličtinu a filozofii na univerzitách v Olomouci a v Brně po revoluci založil nakladatelství Votobia a Vetus Via, redigoval Box, objevil festival Potulný dělník a vymyslel „potulnou akademii". Napsal sbírky poezie Kolotoče bílé hlasy (1993) a Houpací kůň šera a jiné básně (1998) nebo Kolotoče bílé hlasy / Houpací kůň šera a jiné básně (2016). 

„Pokládám se za šťastného, to, co někdo nazývá štěstím, jsem nikdy nevyhledával,“ uvedl v roce 2010 v Proustově dotazníku pro Větrné mlýny. Oblíbení spisovatelé? „Jakub Deml, Jack Kerouac, Jan Balabán, Léon Bloy, Gilbert Keith Chesterton, Bret Harte, Herman “

Považujete autorské čtení za ústrojnou součást spisovatelského povolání, nebo je to něco navíc?
Nerozumím bohužel – omlouvám se za zřejmě velký subjektivismus – obratu „spisovatelské povolání“. Já uznávám jen povolání býti člověkem. Autorské čtení je výborný nápad, musí však nevyhnutelně souviset se životem všednodenním, bez ohledu na to, čím se „živíme“. (A živíme se zpravidla něčím zcela jiným, než čím skutečně žijeme.)
 
Popište, co je za rostoucí popularitou autorských čtení.
Bohužel jsem tu „popularitu“ nějak moc nezaregistroval. Snad takový jev opravdu existuje (dřív se tomu pěkně říkávalo „textepíly“ – text-appealy – ostravské Divadélko Pod okapem! – už ten název je apelem na „autorské čtení“), ale já s tou „popularitou“ nemám žádné osobní zážitky. Je-li tomu opravdu tak, pak bych si to nejspíš vysvětlil živelnou lidskou touhou – a potřebou! – neshnít v duchovním úhoru televizního sledování, reklam nebo invazivních náletů na nákupní centra, vyjadřujících přímo definici tvůrčí impotence.
 
Má být spisovatel společensky angažovaná osobnost? 
Nemůže být neangažovaný. Nejde to. (Contradictio in adiecto.)
 
Nesou básníci a romanopisci nějakou zvláštní zodpovědnost, kterou jiní smrtelníci nemají?
Nesou nesmírnou zodpovědnost. Poněvadž se jim dostalo daru slova. A Slovo bylo na počátku. Všechno pomine. I smrtelnost. Ale „slova má nepominou“ (Luk 21, 33). Je ovšem pravda, že je k tomu třeba (aby se o nějaké vůbec „zodpovědnosti“ mohlo hovořit) i daru tvůrčího ducha. Poiesis ve starém řeckém smyslu. Přitom je nutno mít i „dva revolvery u pasu“, jak pravil jistý moudrý duchovní: „Víru a zdravý rozum.“ To ne zdaleka vždy se daří. Ale proto není život o nic méně zajímavý.