Haydar Ergülen: Poezie je příliš krásná na to, aby byla výsadou básníků

Turecký básník, esejista a doyen současné turecké poezie Haydar Ergülen se narodil v roce 1956 v Eskişehiru. V Ankaře vystudoval sociologii a jako odborný asistent působil na Anatolské univerzitě. Žije v Istanbulu, živí se jako reklamní textař a vyučuje kreativní psaní.

Publikoval šestnáct básnických sbírek, třeba 40 Şiir ve Bir (40 a jedna báseň), Keder Gibi Ödünç (Výpůjčka jako smutek) nebo Üzgün Kediler Gazeli (Gazel o smutných kočkách). Vydal i desítku esejistických knih a knihu pro děti.

„V Turecku máme silnou básnickou tradici. Jsou tu vlivy mystické poezie předotomanského a otomanského období, lidové básnictví, dívánská neboli palácová poezie, z období republiky máme plno nádherných příkladů moderny. Tolik současných básníků, ať už muslimové, nebo stoupenci sekularismu, Turci, nebo Kurdové, všichni udržují tuhle mocnou tradici a přitom píší svou vlastní originální poezii,“ charakterizuje tureckého básnictví.

„Nevím, jestli cesta vyžaduje filozofii, ale filozofie cestu potřebuje. Cesta vede k tomu, že se po ni filozofie pustila. Představte si starobylé Řecko a uvidíte filozofy chodit po fórech krok za krokem, postávat, přemýšlet a pak znovu a znovu,“ napsal v jedné eseji.

„Nastartování cesty vždy znamená začátek, svěžest, inovaci. V jistém smyslu se na začátek jakési pomyslné cesty postavil i svět. Ještě jednou. Jak si myslíte, že se ten svět otočí? Když se totiž lidé vydají na svou cestu, svět se začíná otáčet.“

„Každý může psát poezii! Kromě toho by měl každý poezii i psát poezii. Jedním z důvodů je i to, že každý má příběh, tak, jako jej má i báseň,“ uvádí ve svých hodinách kreativního psaní.

„Poezii přitom nemusí psát jen básník. To proto, že poezie je příliš krásná na to, aby byla výsadou samotným básníků,“ vysvětluje.

„Píšu téměř 50 let a chci psát ještě dalších 50. Protože poezie je lidská, živočišná, přírodní, civilizovaná, fyzická, duchovní, božská, světská, vším, je stav lidství. Můžeme mluvit, psát, číst a mluvit o poezii, protože to je něco, co každý dělá podle sebe a svým vlastním způsobem. Poezie není básník, ale báseň, je to blízký přítel a kamarád,“ vysvětluje Ergülen.