Obklopuje nás xenofobie, nenávist, hysterie a tendence, které začínají být fašizující

Spisovatelce a básnířce Ireně Douskové vyšla u nakladatelství Druhé město novela Rakvičky. Vydavatel ji popisuje jako perestrojkové „road-movie“, v němž se dvacetiletá hrdinka jménem Róza pokouší najít Ostraváka a přiznat, že ho miluje... Novela o krátké prázdninové cestě není jen příběhem čtveřice hlavních protagonistů, ale také zrcadlem doby, zdánlivě ještě stejně nehybné jako hladina českých rybníků.

Autorka se narodila se v roce 1964 v Příbrami, v Praze vystudovala práva, ale v oboru nepracovala. Začala psát poezii – Pražský zázrak (1992), první prózu byl titul Goldstein píše dceři – novela v dopisech otce a dcery (1997). Vydala další knihy poezie, povídek, novel a románů. Těží z české poválečné zkušenosti, z normalizace, přičemž střídá komedii a tragédii, autobiografii a nadosobní metafory či apokryfy.

Nejvýrazněji se prosadila volnou trilogií Hrdý Budžes (1998), Oněgin byl Rusák (2006) a Darda (2011). Dále vydala třeba Medvědí tanec (2014) a Napůl ve vzduchu (2016). „Kousek Slovinska mám pár kroků od domu a chodím kolem něj prakticky denně. Krásný a jak se mi odjakživa zdálo tajůplný kostel Nejsvětějšího srdce Páně od Josifa Plečnika. Nedávno mě v tramvaji naštvala jedna přitroublá slečna, která někomu říkala, že je ten kostel ošklivý. Samozřejmě netušila, ani jak se jmenuje, natož kdo ho postavil. A nejspíš ani proč...“ napsala autorka pro MAČ v roce 2012.

Přestože už dnes spisovatelé nepíší svá díla na "politickou, nebo společenskou" objednávku, bývají angažovaní. „Když člověk slyší odpovídat studenty na anketní otázky týkající se roku 89 (ale třeba i 38, 48 nebo 68), tak neví, jestli se má smát nebo plakat. Nemám příliš ráda úkolování spisovatelů, to už tu bylo mnohokrát a většinou to příliš dobře nedopadlo. Je na každém, aby si zvolil, o čem a proč bude psát. Přesto se o to mnozí, včetně mě, pokoušejí a je to dobře. Já jsem docela skeptická, obávám se, že literatura má dnes výrazně menší vliv než v minulých letech,“ řekla v roce 2015 Deníku.

„S holocaustem se poslední dobou srovnává kdeco. Často dost nevhodně až nevkusně a především velmi zjednodušeně. Což se týká i současné situace kolem uprchlické krize ve všech jejích aspektech. Co se ale asi srovnat dá, je ten neuvěřitelný nárůst xenofobních nálad, nenávisti, hysterie a tendencí, které už bez legrace začínají být fašizující. Problémy, před kterými dnes celá Evropa stojí, jsou nesmírně vážné a obavy lidí pochopitelné. Ale to, jakým způsobem jsou některými politiky zneužívány, je vysloveně hanebné,“ uvedla v rozhovoru.