Dlouho si myslel, že je to normální. O svou minulost ze začal zajímat až v dospělosti

Nespornou výhodou básníků je kromě charismatického vzhledu a rétorských schopností i hra na hudební nástroj. Teprve tam, kde se rytmus slov plete s notami, mohou verše zpívat. Básník a prozaik, kritik, literární redaktor, rodák ze slezských Ludgeřovic, patří k poetické elitě Brna.

Ale. „O Brnu psát nebudu. Mám jen deníky a pár básní, třeba o dívce sedící na špilberské zdi. U Poutníka, to je něco jako ostravský klub Les, tahle hospoda navíc sousedí s redakcí Větrných mlýnů. U Poutníka vždy někoho potkáte, je to tedy i dost nebezpečné místo,“ řekl v rozhovoru pro Ostravan.cz.

V Brně se literárně zabydlel díky svým „velkým“ učitelům. Hlavně Jiřímu Kuběnovi. „Měl jsem prostě ohromné štěstí, že jsem mohl u Jiřího Kuběny, šéfredaktora nakladatelství Vetus Via a literárního časopisu BOX, v devadesátých letech pracovat jako redaktor. Jiří Kuběna toužil uchránit v poezii starý klasický svět a používal k tomu velmi originální novátorské prostředky. Pojila nás k sobě vášeň pro metrický a rýmovaný verš a samozřejmě zájem o orální poezii, o poezii, která se nepíše, nýbrž skládá!“ přiblížil ve vzpomínce tohoto básníka v Hostu.

Když byl Petr Čichoň hostem Měsíce autorského čtení v Brně, stalo se to v „německém“ roce. A jeho medailon nesl podtitul Prusko, Slezsko. „Moji prarodiče, kteří prožili na Hlučínsku celý život, se domnívali, že jsou skuteční Prusové, tedy Prajzové. Říkali mi, že jsem také Prus. Dlouho jsem si myslel, že je to normální, a o svou minulost jsem se začal zajímat až pozdě v dospělosti. To téma pak zcela pozměnilo i styl mého psaní,“ popsal Čichoň v Ostravanu.cz. 

Své Pruské balady vydal česko-německy a také s cédéčkem. „Experimentoval jsem především v oblasti inspirace. V baladách se tematicky prolíná prusko-slezská přítomnost s diabolickými vstupy německých postav z druhé světové války,“ popsal Větrným mlýnům.