„Vždycky jsem něco psal, například žádosti o sociální přídavky“
Slovinský spisovatel Borut Golob se narodil v roce 1973 (Kranj). Vydal dva romány, které mu v jeho zemi i za jejími hranicemi přinesly postavení respektovaného autora. Debutoval v roce 2009 prózou Smreka bukev lipa křiž (Smrk buk lípa kříž), o tři roky později přidal román Raclette.
Golob tvrdí, že od života je třeba mít odstup – hlavně pak od sebe sama. „Ve skutečnosti s námi, bez náznaku jakéhokoliv upozornění, může vyjebat pouze láska,“ tvrdí autor.
Tereza Semotamová Goloba zařadila na Facebooku do seznamu „zapadlých knih“. „Zapadlé knihy, které nikoho nezajímají, protože... fakt nevím, furt se jen griluje a rejdí po fejsbálu, kde čtete o tom, co si někdo přečetl... Vřele doporučuju tento polotvrdý slaný sýr vyráběný z kravského mléka napsaný slovinským skorohouellebecquem či ještě víc,“ zajásala nad jeho románem Raclette.
Přes svůj literární úspěch se Golob živí různě, hlavně manuálně. „Narodil jsem se v dělnické rodině, v níž byli všichni, snad kromě mámy, zaměstnaní v Sávě. Sáva, to je těžký průmysl, kdysi neuvěřitelně mocný koncern. Bydleli jsme deset metrů od tovární zdi, v továrním bloku. Bydlel jsem ale výlučně u babičky. Kvůli sociálním poměrům, do nichž jsem se narodil, mi bylo prostě jasné, že musím přežít,“ poznamenal v rozhovoru, který s ním vedla Patricije Maličev.
Ze svých dělnických poměrů měl cestu k literatuře poměrně složitou. Ale. „…bez literatury a rokenrolu bych nepřežil. S babičkou jsme žili dost izolovaně od světa. Jako kluk jsem neměl kamarády. Vzhledem k tomu, jaká babička byla, měl jsem jen dvě možnosti: buď se vedle ní zblázním, anebo se jí úplně vzepřu. Žádná střední cesta nebyla možná. Jelikož jsem neměl kontakty s žádnou partou, literatura pro mě znamenala svobodu. Rád jsem četl, literatuře jsem úplně propadl. A rokenrolu také.“
„Vždycky jsem něco psal, například žádosti o sociální přídavky. Psaní bylo něco, co mi dobře šlo. Ale žádné předurčení jsem necítil. Nejsem bohém, psaní je pro mě práce jako každá jiná. Literatura je dřina. Jako čtenář jsem hrozně kritický, jako autor od svých čtenářů neočekávám nic jiného,“ uvedl k dotazu ke svým literárním začátkům.
Spisovatel horuje za jiné cesty a jiné možnosti, za osobní svobodu člověka zkoušet to stále jinak. „Nedostatek alternativy je všudypřítomný. Převládající ideologie působí naprosto brutálně. V dějinách ale vždycky byla alternativa. Ideologie dnes na většinu lidí působí hrozně tíživě právě proto, že nás přesvědčují, že nemáme žádnou jinou možnost. Což je naprostá pitomost.“
A podle Goloba jsme navíc všichni děti. „Jenom si všímám žen, jak po emancipaci jezdí slalom. Mám pocit, že se objevuje rozdíl mezi tím, co si ženy, chválabohu, vydobyly, a tím, jak v tomhle postfeministickém světě žijí, nebo chtějí žít. Rovnoprávnost mi přijde jako něco naprosto samozřejmého. Ale vezměme to z úrovně osobních vztahů. Moje bývalá profesorka psychoanalýzy tvrdí, že jsme vstoupili do pedocentrické civilizace, pro kterou je samozřejmě typický patologický narcista. Toho však v dnešní společnosti vychovávají ještě pořád taky ženy.“
